Myslela jsem, že mám prostě takový styl

Všechno fungovalo. Kariéra, výsledky, tým. Žádný zjevný důvod ke stížnosti. A přesto jsem jednoho dne zjistila, že nemám radost. Ne že bych byla nešťastná. Jen radost chyběla. Jako by někdo potichu vypnul barvy a já si toho dlouho nevšimla, protože jsem byla příliš zaneprázdněná plněním kritérií.

Začala jsem pátrat. Nejdřív kolem sebe – práce, vztahy, okolnosti. Pak jsem si musela přiznat, že to asi nebude tam venku.

Kdybych tehdy otevřela svůj šatník, viděla bych to jasně. Džíny, tmavé kalhoty, bílá nebo modrá trička. Na slavnostní příležitosti kalhoty a košile – hezké materiály, žádné barvy, žádná pestrost. Líčení tak jemné, aby nebylo poznat, že jsem nalíčená. Nic z toho mi tehdy nepřišlo divné. Jen jsem si říkala, že prostě takový styl mám.

Sama jsem to tak neviděla

Ve vedoucích pozicích jsem pracovala skoro celý život. Nikdy jsem nenarážela na to, o čem mluvily jiné ženy – že jim jejich ženskost komplikuje pozici, že ji musí obhajovat nebo překonávat. Mně ne. A ani mě nenapadlo proč.

Zpětně to vidím jasně. Nemohla jsem vadit jako žena, protože jsem se jako žena nechovala. A protože jsem se tak neviděla já, neviděl mě tak ani nikdo kolem.

Paralelně s tím pátráním po sobě přišla zvláštní chuť zkoušet věci, které jsem předtím nedělala. Kurz intuitivního malování. Malování mandal – tehdy mi to přišlo jako úplný úlet, ale šla jsem. Jsem racionální, uzemněný člověk. Zároveň jsem otevřená a říkám si, že každá zkušenost se hodí. Takže jsem zkoušela.

Někdy se nic nestalo. Někdy se něco změnilo.

Nebyl to žádný revoluční moment. Žádné velké uvědomění. Jen postupné objevování toho, co mi dělá dobře, co mi chybí a co jsem si roky odpírala, aniž bych věděla proč.

Začalo to maličkostmi

Najednou jsem zjistila, že bych si chtěla koupit barevnou halenku. Pak světlejší kalhoty. Pak sukni – první po patnácti letech. Pak šaty. Pak druhou kabelku, protože jedna nestačí. Pak víc náušnic. Pak trochu víc make-upu – pořád přirozený, ale tentokrát vědomě.

Každá taková maličkost byla malý experiment. A po každém jsem se cítila o kousek víc sama sebou.

Neohlásila jsem žádnou změnu. Nic jsem nevyhlašovala. A přesto se začalo něco dít. I v práci. Tehdy jsem ještě netušila, že právě v takových drobných posunech začíná i skutečné vedení lidí.

Tím, že jsem přestávala skrývat části sebe, přestávali se skrývat i lidé kolem mě. Najednou byli přirozenější, otevřenější. Komunikace šla lehčeji. Nepotřebovala jsem tlačit. Myšlenky se vyjadřovaly snáz. 

Dnes víc než dřív cítím, že komunikace v týmu se mění ve chvíli, kdy člověk přestane tolik schovávat sám sebe. Platí to staré – jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Když odstraníte bariéry, o kterých jste ani nevěděli, že je máte, lidé kolem vás je přestanou potřebovat taky.

Neznamená to, že jsem se stala andělem. Pořád se občas rozčílím, i dnes mě čas od času něco vykolejí, pořád mi někdy bývá smutno. Ale líp si s tím umím poradit sama. A lidé cítí, že si s tím poradím i v práci.

To je ten větší operační prostor, o kterém mluvím. Ne méně zodpovědnosti. Ne méně výkonu. Jen víc sebe. A paradoxně i víc lehkosti.

Možná to celé začíná zvědavostí

Dnes si myslím, že otevřít se neznamená udělat ze sebe veřejný projekt. Ani říct si, tak a teď budu konečně autentická. Aspoň u mě to tak nebylo.

Pro mě to začalo mnohem jednodušeji. Zvědavostí.

Žádným tlakem na změnu. Žádným velkým rozhodnutím. Jen malou otázkou: a co když zkusím ještě něco jiného? Co když si dovolím něco, co jsem si dosud nedovolila? Co když to nemusím vědět předem správně?

Možná právě tak se člověk otevírá. Ne silou. Ne výkonem. Ale zvědavostí. Krok za krokem. Kousek po kousku.

A možná je to i tichá prevence vyhoření — když člověk nemusí tak dlouho držet obraz, který už dávno není jeho.

A TY? Kdy sis naposledy dovolila být zvědavá sama na sebe? Ne na to, co máš udělat, co od Tebe čekají druzí, co by bylo správně. Ale prostě – co by se stalo, kdybys zkusila něco, co Tě láká a přitom ti přijde jako úlet?

Možná nic. Možná se něco pohne. A možná to celé jednou začne jednou barevnou halenkou.