A co pro to uděláš ty?

Jedna věta, která dokáže zaměstnance vytočit do nepříčetnosti.

Jedna věta, která během pár vteřin rozbije vztah mezi šéfem a podřízeným.

Jedna věta, která nás šéfy může poslat rovnou do pekla.

Jak je to možné?

Vždyť nás mentoři a koučové často učí, že máme delegovat. Předávat zodpovědnost.
 A že právě tahle věta je ten kouzelný klíč.

Ano.
 V některých situacích možná.

Jenže … Těch situací je zatraceně málo.

A troufnu si říct, že ve chvíli, kdy máte potřebu tuhle větu vyslovit,
 skoro jistě nezafunguje.

Naopak.

Zaměstnanec v tu chvíli většinou necítí motivaci.

Cítí:

•  bezmoc
•  tlak bez zájmu
•  vztek a frustraci
•  a hlavně pocit, že ho vůbec neposloucháte

Tohle je přesně ten moment, kdy technika bez souvislostí a bez znalosti vašich lidí prostě nefunguje.

A teď trochu ostřeji: Žádná univerzální technika dnes dlouhodobě fungovat nebude.

Ať se nám to líbí, nebo ne – doba se změnila.

My, šéfové, máme na lidi větší nároky než kdy dřív.
A lidé mají mnohem vyšší nároky na nás.

V jistém smyslu je to férová rovnováha.

Dnes už nestačí status.  Nestačí tlak.  Nestačí naučené formulky.

A víte co?

To je pro nás šéfy vlastně dobrá zpráva.

Nemusíme si hrát na něco, co nejsme. Nemusíme se učit další „správné věty“.

K vedení lidí dnes paradoxně stačí být víc sám sebou.
Ale opravdu. Prakticky.

Co máte udělat prakticky?

Změnit úhel pohledu.
Začít přemýšlet o vedení lidí jinak.
Je to cesta — vlastně spousta možných cest.

Pokud máte pocit, že už Vám techniky nestačí a chcete se dívat jinam,  ráda Vám otevřu obzory.

Směr si pak vyberete sami.

Zavolejte mi a uvidíme, jestli si máme co říct.