Co chceš,  nemusí být vždycky to, co opravdu potřebuješ.

Jako malá jsem byla velmi tichá a stydlivá holčička. Vždycky jsem raději pozorovala a poslouchala, než mluvila. A od malička jsem se vždycky nějak ocitala v čele. Byla jsem tam, kde se něco dělo, a často jsem to byla já, kdo to dění způsoboval. Nijak jsem o to neusilovala, prostě se to dělo.

Ve škole mi to šlo a učení mě bavilo. Byla jsem premiantka, zato jsem nikdy nebyla úplný šprt a vzorňák. Už od malička jsem si ráda dělala věci po svém, nějak jsem viděla jiné cesty než ostatní a ráda jsem je zkoušela. A ostatní se ke mně často přidávali, sami, bez přesvědčování. A většinou jsme společně uspěli, tak nějak samozřejmě. 

Jako malá jsem chtěla být učitelkou. Jenže postupem času, jak jsem ve škole postupovala, mě tohle přání dokonale přešlo. Dokonce jsem si řekla, že pokud jediná volba je „pajda“ (pedagogická fakulta), tak raději na výšku nejdu.

V první práci jsem začala pěkně od píky. Nastoupila jsem jako brigádník do prvního soukromého rádia v západních Čechách. Postupně jsem se přes sekretariát a marketingovou asistentku posunula do pozice marketingové manažerky. Krásná doba. Učili jsme se a sbírali zkušenosti od kolegů ze západu, pravidla jsme si tvořili dost sami. Vyzkoušeli jsme si organizaci nejrůznějších eventů i pořádání velkých koncertů. A já jsem udělala první bolestivou zkušenost o tom, že řídit lidi v práci není stejné jako vést kámoše v partě. Naučila jsem se, že pouze s důvěrou a entuziasmem tým prostě neuřídíš. 

Na mateřskou jsem odcházela s přesvědčením, že řídit lidi – to už nikdy. A právě v té době jsem přehodnotila jedno ze svých dřívějších „nikdy“ a vystudovala výšku.

A pak jsem si našla práci a začínala zase od píky. Pěkně do sekretariátu, práce od do, chodit domů s čistou hlavou. Jenže když všude vidíš, co drhne, co by mohlo být efektivnější, kde by se co dalo zlepšit, tak čistá hlava a od do prostě nevydrží. A tak jsem se postupně posunula přes asistentku obchodu, marketingovou manažerku až na ředitelku společnosti. 

Úžasná doba, super tým, dostatečně lákavé výzvy. Jenže moje vize a vize majitele, jak má firma fungovat, na sebe začaly narážet. Nikdy jsme nebyli vysloveně ve sporu, ale naše klíčové hodnoty úplně neladily. A radost z dobře odváděné práce začala mizet. Dařilo se nám, ale mně se vnitřně dařit přestávalo. Všechno jsem v té práci milovala, měli jsme skvělý tým, úžasné zákazníky. Tržby rostly, všechno dávalo smysl. A mně nebylo dobře. 

Tak jsem udělala jedno z nejtěžších rozhodnutí ve svém životě a podala výpověď. Bez vize budoucnosti, bez jakékoliv jistoty. A hned se mi ulevilo. Tak jsem mohla v klidu vše řádně předat a začít úplně znovu. Stejně jako jsem si kdysi myslela, že nechci řídit lidi, věřila jsem teď, že nikdy nechci podnikat. 

Dnes to nechápu. Naopak, stoprocentně věřím, že je úplně jedno, co člověk chce. Život vždycky přinese to, co člověk nejvíc potřebuje. Začala jsem tehdy podnikat, koučovat, mentorovat, externě řídit týmy. 

A za pochodu jsem vědomě víc a hlouběji zkoumala sebe, druhé lidi, principy a zákonitosti ve vztazích i v organizacích. A postupem času jsem pochopila, že ty principy jsou vlastně úplně jednoduché. Jen jsme je jako společnost dobře zanesli nejrůznějšími vrstvami přesvědčení, domněnek, falešných představ. Až tak, že se v tom teď neumíme vyznat. Proto se učíme nejrůznější techniky, metody, pravidla a zkoušíme zvítězit. 

A přitom je to tak jednoduché. Stačí se jenom podívat pod povrch, stačí se k té jednoduchosti prostě vrátit. Proto jsem se rozhodla založit Školu harmonického leadershipu a stát se skutečnou učitelkou.  

Bude mi ctí pomoci Ti objevit, co potřebuješ právě Ty.